Jednou ze základních hodnot křesťanství je pojem času. Kromě letopočtu zavedla církev 7 denní týdny, kdy 6 dnů je pracovních a sedmý odpočinkový – neděle. Ten je určen k nalézání smyslu života podle Božích přikázání.
Jsou to kostely a kaple, kde lid slyší slovo Boží a snaží se pochopit vliv dobra a zla na svoji duši. Symbolem křesťanů je Kristus na kříži, symbolem zla peklo, symbolem dobra nebe. Symbolem času byl zvon, který svolával lid do kostela, ke stolu a doprovázel zemřelého na poslední cestě.
I naše zvonička na návsi plni la po staletí úkol měření času. Bývala původně dřevěná a až v roce 1850 ji přemístili od radnice k domu čp. 21 a postavili z pálených cihel. V roce 1973 byla kvůli úpravě silnice k Pršticím znovu přemístěna na nynější místo.
Bývá zde každým rokem na sv. Annu sloužena mše svatá jako díkůvzdání a hold patronce naší obce, pod jejíž ochranou a jejím světlým příkladem obec po staletí prožívala dobré i zlé, podle toho, jaká vůle v lidských srdcích zrovna převládala.
Kaple sv. Jana za Šatavou u domu čp. 4 byla postavena ke cti tohoto světce po třicetileté válce. V kapli bývaly kromě sochy světce tři obrazy od neznámého malíře, dovedně malované na dřevě. Z nich největší s výjevem Nanebevstoupení Páně nesl letopočet 1764.
Největší úcty kaple doznala v době, kdy v jejím sousedství byla roku 1783 postavena škola. A později, kdy o ní pečovala Eleonora Procházková, manželka tehdejšího starosty z čp. 52, prvního po zrušení roboty. Bohužel tam shořela při ohni stará obecní kronika založená roku 1642.
Také vzácné obrazy z kaple měly smutný osud. Při první zábavě po válce v roce 1945 zde přespal cizí muzikant právě na těchto obrazech, které sundal ze stěn. Václav Záděra z čp. 171 na zemi ležící obrazy v dobré vůli uschoval u Antonína Kubíka čp. 129, kam šel právě na návštěvu za jeho dcerou. Zdenou. Obrazy byly u Kubíků schovány v komoře za truhlou na obilí. V roce 1962 při úklidu byly již vlhkem znehodnocené obrazy rozštípány a spáleny. Obec tím ztratila jednu z nejcennějších kulturních památek.
Eleonora Procházková leží na místním hřbitově v opuštěném hrobě s nečitelným nápisem na pomníku. Také medailon na podstavci sochy sv. Jana s jejím jménem je již nečitelný.
Více než tři sta roků se žehnali křížem kolemjdoucí občané i procesí, jdoucí kolem na pouť do Tuřan. Klaněli se světci mučedníku sv. Janu. Tehdejší mládež o Velikonocích právě zde po modlitbě před kaplí začínala obchůzku obce s hrkači a klepači, které zastoupily hlas zvonu, jenž až do Kristova vzkříšení umlkl.
V roce 1969 byla kaple spolu se starou školou čp. 57 zbourána. Socha světce byla umístěna na kamenný podstavec na druhou stranu právě budované nové silnice. Okrasný plůtek a dlažba kolem sochy byla zřízena současně.
Kaple sv. Trojice u hřbitova je nejstarší a nejpamátnější, z roku 1586. Byla postavena na křižovatce původních cest do Mělčan, Prštic, Rajhradu, Tikovic, na Hlínu a do Moravských Bránic.
Pokud byli zemřelí ze Silůvek pochováváni do Tikovic, do roku 1820 kolem farního kostela a dále na nový hřbitov v Tikovicích, konal se obřad rozloučení u této kaple. Až sem vyprovodila zemřelého celá vesnice. Kněz požádal přítomné o smíření a odpuštění navzájem, poslední ohlédnutí na rodnou
vesničku a koňský povoz s nejbližšími se ubral úvozem polní cesty k Tikovicím. Zavátým úvozem v zimních měsících to bývalo velmi obtížné. O údržbě hrobů během roku v Tikovicích ani nemluvě.
Proto se obec rozhodla zřídit vlastní hřbitov. To se stalo roku 1913 na pozemku Václava Škorpíka čp. 22 poblíž kaple sv. Trojice na Vývozech. V roce 1888 byly u kaple vysázeny dvě lípy, dnes památné stromy. Roku 1975 byla kaple sv. Trojice důkladně opravena, ale zůstala bez vnitřní výzdoby, která byla po roce 1950 z kaple vykradena.
Na čelní straně byl obraz sv. Trojice, po stranách Ježíš a panna Marie.
Na paměť významných událostí postavila obec i jednotlivé rodiny během věků památníky, které tyto události nejen datují, ale také po léta znovu při pomínají. Nemůže být řeč o kulturním národu, pokud dopustí tyto monumenty zneuctívat, poškozovat, či dokonce svévolně ničit.
Podívejme se na některé z nich. Koncem třicetileté války v červnu 1645 byly vojsky generála Torstenssona2 vybiti obyvatelé 17 domů z tehdejších 28.
Oběti byly pochovány, jak bylo tehdy za válek zvykem za vesnicí, u vinných sklepů . Na tom místě byl potom vztyčen dubový kříž bohatě řezbářsky zdobený místním umělcem, byl opatřen tělem Ježíše Krista jako symbolem nevinné oběti a také dobovým letopočtem LP 1645. Po pravé straně kříže byl zasazen kaštan – jírovec, strom v té době zde neznámý. Kříž i památný strom byly svědky mnoha událostí v průběhu věků, předměty úcty i obdivu kolemjdoucích. Byly svědky slávy i zániku silůvského vinařství, jehož plody se v okolních 6 preshausech zpracovávaly. Pietní místo ještě získalo tím, že roku 1938 byla kolem zřízena dlážděná komunikace, zvaná dálnice. A ze dvou preshausů byly přestavěny úhledné obytné domy.
Však hlodal i zub času a tělo dubového kříže bylo natolik zchátralé, že se ulomilo a kříž se svalil na zem. Následoval smutný osud. Kříž byl nejprve několik roků umístěn v preshausu Jana Slavíka čp. 38. Když však preshaus od roku 1958 začalo využívat JZD Silůvky, byl přenesen do stodoly Jana Slavíka čp. 38. JZD však vyzvalo majitele o vyklizení stodoly jako skladu sena a tak požádal Jan Slavík tikovického faráře Břetislava Lautrbacha o radu, jak naložit s křížem. P. farář doporučil kříž zakopat do země. Spálit, že se nesmí. Od té doby je vzácný kříž zakopán za stodolou ve Slavíkově zahradě.
V roce 1975 byl Zdeňkem Škorpíkem učiněn pokus kříž vyzvednout a restaurovat. Bohužel pro jeho velmi špatný stav to již nebylo možné. Tak přišla obec o další skvost svého kulturního dědictví. Z iniciativy kronikáře je snaha obnovit dřevěný kříž v místě hromadného hrobu našich spoluobčanů pobitých
ve třicetileté válce.
Kamenným křížem z letopočtem 1831 bylo označeno místo za dědinou, na místě dnešních domů čp. 152 a 153 (p. Kučera a p. Straka), kde byly pohřbeny oběti morové epidemie z toho roku. Přesný počet obětí není znám, ale srovnáme-li příjmení vlastníků domů před rokem 1831 a po něm, zjistíme, že si epidemie vybrala krutou daň. Dlouho se tomuto místu, které bylo obecním pastviskem říkalo „Na krchůvku“. Po první světové válce bylo prostranství rozděleno na stavební místa a „Krchůvek“ i s křížem zanikl.
Ale nechci zacházet příliš do podrobností, proto o dalších památných křížích už jenom stručně .
Po morem postižené rodině Helarů z čp. 51 převzala dům rodina Jakšova z Bratčic (pozdější starosta obce). Ke cti a chvále Boží nechala postavit Eva a František Jakšovi kříž s věnováním a žalmem sv. Matouše na křižovatce cest do Mělčan, Moravských Bránic a Silůvek. Vedle kříže byly zasazeny dva
kaštany.
Při cestě ze Silůvek do Mělčan (přes kopec) byl na Širokých na pozemku rodiny Záděrovy čp. 29 postaven kříž vdovou Františkou Záděrovou.
Bez úhony přečkal osamělý kříž v polích celé století až do roku 1969, kdy byl kvůli zřízení vinice JZD Silůvky přesazen na nynější místo, na kótu 334 m.
Po stranách kříže byly zasazeny dvě lípy. Od kříže je nádherný výhled ke sv. Antonínu, na Pálavu, vysílač „Kojál“ a výjimečně až do Alp.
Kříž nad nádražím při cestě ke Hlíně byl postaven na dobrý úmysl rodiny Záděrovy čp. 29, která nemohla vrátit vypůjčené peníze Martinu Škorpíkovi z čp. 46. Tento kříž byl postaven a vysvěcen 7. srpna 1901, 19 roků po Martinově smrti. Byly u něj zasazeny tři lípy. Největší z nich byla roku 1957 větrem vyvrácena.
V roce 1972 byl kříž opraven a vysázena alej 54 lip.
Ke 120. výročí úmrtí Martina Škorpíka zemřelého 7. srpna 1882 byl kříž renovován a bude znovu vysvěcen.
Kříž na Oklokách je postaven na paměť Jana a Anny Štefanových čp. 35 zemřelých náhle 11. listopadu 1911. Kříž postavila rodina Jana Dobrovodského na svém pozemku.
Dřevěný kříž na Karlově postavený na místě zavraždění pekařského učně roku 1870 zde už dávno není. Zůstaly jen dva duby vedle kříže zasazené. Na jednom z nich býval až do roku 1945 svatý obrázek. I ten se ztratil.
Chramostův kříž „U sloupku“ na rozhraní katastrů Silůvky, Prštice, Tikovice po celou dobu opatrovala tetička Růžena Dobrovodská čp. 84 za školou. Byl zničen vandaly roku 1985 a nebyl již obnoven.
Ke křížům Jakšovému a nad nádraží chodívalo procesí z vesnice modlit se za dobrou úrodu, odvrácení moru a krupobití. Poslední se konalo za faráře Vladimíra Čapka po válce roku 1946.
U kříže nad nádražím bývalo zastavení poutníků jdoucích k Panně Marii do Tuřan. Procesí chodívalo od roku 1622 až do roku 1648 a mělo zde zastavení po náročném přechodu hlínského kopce.
Všechny tyto kaple a kříže jsou též orientačními body, najdeme je v mapách, tvoří nedílnou součást krajiny. Jsou to němí svědkové dobrých i zlých časů naší krásné země.
Informační list pro obyvatele obce Silůvky, číslo 2 (36), ročník 4, únor 2002, str. 4–11.