Mnozí z nás jistě ví, jaké proměny doznal rodinný dům za posledních 50 roků. A jak tomu bývalo dříve? Kde se začínalo? V době založení obce měl celý kmen k obývání jeden společný srub z neotesaných klád – truplů. Byl částečně zapuštěn do země. Uprostřed bylo ohniště obložené kameny.
Křesťanství zavádí po roce 863 pevné manželské svazky a pevná jména, vznikají rodiny. Rodiny si staví své vlastní domy – sruby, buď vedle sebe, nebo do kruhu. Vznikají vesnice buď návesního nebo uličního typu.
V Sulejovicích – Silůvkách je zástavba uličního typu, po obou stranách hlavní cesty. Dřevěné sruby se postupem doby staví již z otesaných klád, strop je trámový, střecha došková, na zemi hliněná mazanice. Později k domu přiléhalo hospodářské stavení, též roubené. Vedle obytného bývala maštal pro koně, chlév a chlívek pro prasata a také pro ovce. Dřevěná stodola stávala na humně. Ploty u zahrad bývaly kůlové nebo ténkové.
Domy byly průčelím do ulice, zahrádky téměř přede všemi. Vjezd do dvora vedle domu. Před vchodem byl malý „žundr“, z něhož se vcházelo do síně. Na jedné straně síně byly dveře do komory, na druhé dveře do světnice a do kuchyně. Později byl při některé selské usedlosti též výměnek. Po třicetileté válce jsou již domy s kamennou podezdívkou, zdi z nepálených cihel a střechy doškové. Malá zamřížovaná okénka.
Poslední doškovou střechu v Silůvkách měli Kamanovi čp. 9. Byla stržena v roce 1933.
U některých domů byl i průjezd, obyčejně se zastavěla protipožární ulička, pokud byly došky nahrazeny pálenou křidlicí. Průjezd sloužil jako kůlna na hospodářské nářadí. Ze síně vedl žebřík na hůru. V seknici byla z hlíny upěchovaná zem. Z trámového stropu visela na niti holubička z vejce a z papíru. Ke stropu byla přibita dřevěná ucha, jimiž prostrkovali ráhna, zvlášť na mužské a ženské šaty. Seknice byla vybílena vápnem. V koutě u okna proti dveřím stál stůl se dvěma lavicemi s podpěradly ke zdi přibitým. V rohu, v místě , kde se lavice sbíhaly, stála karmárka, do níž ukládali spisy, peníze apod. Vedle okna visívaly hodiny, nad stolem polička, kam se ukládaly modlitební knížky, kroniky, sv. obrázky, sošky apod. Bývala i se šufletem. Pod poličkou byly dřevěné kolíky na džbánky a hrnky. Dále byly ve světnici tři nebo čtyři židle a židlička pro děti. Harmara na šaty, malovaná truhla a jedna nebo dvě postele. Na zdi nad postelemi visel obraz sv. Rodiny. Hned u dveří byl vedle kamen komínek, z něhož šel sopóch – díra do komína. Kamna byla kachlová, stála na štoku. Za kamny byla pec. Kolem kamen byla dlouhá lavice a kratší pod komínkem. V kuchyni stálo ohnisko a topilo se z něho do kamen ve světnici i do pekárny. Uprostřed kuchyně stál těžký dubový stůl a 4 židle. V rohu vědro s vodou. Na zdi polička se solí a kořením. Talíře bývaly nejdříve cínové, od 16. století keramické. Na zdi visel kříž, symbol křesťanské rodiny. Svítívalo se loučí. Nasekaly se 15 cm dlouhé louče březové, borové moc čoudily. Dva kousky se položily křížem přes sebe na zapálenou slámu a tak se svítilo. Od roku 1800 se již používají svíčky a lampy na petrolej. Od roku 1926 se v naší obci používají elektrické žárovky. V maštali bývala stírka na sečku a dřevěná pryčna – postel, na které spával čeledín. Před chlévy bývalo hnojiště, na kterém nechyběly slepice s kohoutem. Obecní studna s okovem byla na ulici, vždy pro 5 až 8 domů.
Dnes už si dobu, kdy byla založena škola, roku 1783 neumíme představit. Vesnice byla spojena s okolím jen polními cestami, které byly v noci schůdné jen za svitu měsíce. Všechny práce se konaly jen za denního světla. Ani do chlévů a stodol se s loučí večer nechodilo. Poslední takový dům v obci s černou kuchyní, pecí, s mřížemi v oknech, je dům čp. 52 (bývalý starosta Procházka, později Pipalovi, nyní Sedláčkovi), u staré obecní studny. Jen ponocný měřil noční čas a dbalo klid v dlouhé noční době. Denní čas měřil jen hlas zvonu. Však za pecí bylo stále teplo a když bylo co jíst, tak víc už lidem nechybělo.
Dlouhé zimní večery trávili kolem pece a při vzájemných návštěvách sousedů probírali události rodinné, obecní a také přespolní. Besedy bývaly srdečné, poučné a při plápolání loučí při nich čas rychle ubíhal. Až ranní zpěv kohouta probouzel sousedy do nového dne.
V dávných dobách si obytné domy stavěli lidé sami. Později již za pomoct řemeslníků, zedníků, tesařů a dalších dle vybavení domu. Stavební materiál, dřevo, kámen, hlína a sláma pocházel z okolí domu.
Hodnota obytného domu tvořila 1 % majetku hospodáře. Těch 99% pak stáje, sýpky, sklepy, stodola, stroje a náčiní, koně, ostatní dobytek, drůbež, dále pole, lesy, louky, vinice a ovocné stromy. To vše bylo zapotřebí ke zdárnému chodu jednotlivých selských sídel. V domě prožívali lidé celý život, tam se narodili, tam také zemřeli. Celá rodina žila pohromadě, několik generací. Každý zde měl své místo. Hospodář s hospodyní, dědeček s babičkou, nejméně tři svobodní sourozenci hospodáře a pět i osm dětí. U větších rolníků též čeledín a děvečka. Dům dědil vždy prvorozený syn. Tak přecházel dům z generace na generaci a v některých domech se rody udržely po celá staletí. Rozdílným hospodařením a schopnostmi jednotlivých rolníků docházelo během doby, zvláště pak po zrušení nevolnictví a roboty k výstavnosti domů a k zámožnosti jejich obyvatel. Ti byli většinou soudržní a v nouzi a neštěstí si navzájem pomáhali.
Dnes je uspořádání domu zcela jiné. Není k živnosti potřeba ani polí, lesů, dobytka, stodol, strojů, jak tomu bývalo dříve. Máme v domech vše, nejen pro přežití, ale také mnoho pro své koníčky a zábavu. Každý má svou světničku, chce mít soukromí. Také dobrou práci, relativně dost peněz, volného času a důchod. Ale i ten, kdo to všechno má, není spokojen. Nemůže naleznout ten pravý smysl života, který je skryt ve víře, lásce a naději. Heslo „Modli se a pracuj“, slovy dneška „Znej smysl svého života a naplňuj jej ušlechtilými činy“ je dostatečnou motivací každého člověka dobré vůle v každé situaci a nekonečném čase k nalezení spokojenosti na naší životní pouti.
Informační list pro obyvatele obce Silůvky, číslo 4 (38), ročník 4, duben 2002, str. 4–5.