I když odedávna lidé věděli, že si nemají všímat majetku druhých, jak praví i desatero Božích přikázání – nepokradeš, vidina snadného získání věcí nebo peněz odjakživa lákala nenechavce, aby se pokusili o své štěstí.
V dřívější době na vesnici nejčastěji docházelo ke krádežím koní, peřin, ovoce a také peněz. A o nich zde bude řeč.
Musíme si připomenout, že dříve bývaly peníze výhradně kovové. A nebylo jich ani mnoho. Takové se daly snadno ukrýt před kýmkoliv. Se zavedením papírových peněz od roku 1898 to už ale bylo horší. Papírové peníze mohly být uschováním na nevhodné místo poškozeny, třeba od myší ve slamníku. Někdo zase uschoval peníze tak dobře, že je sám už nenašel. Špatně uschované peníze mohl zase někdo lehce ukrást.
Proto lidé uvítali zřízení záložen, kam si své peníze ukládali. Tam byly peníze v bezpečí a jen někteří nedůvěřivci se i několikrát do roka vybráním vkladu a jeho opětovným uložením šli přesvědčit, zda uložené peníze v záložně ještě stále mají.
Že tam peníze jsou, věděli také lapkové – kasaři , kteří loupili právě v těchto záložnách.
K takovému případu došlo i v naší obci v roce 1937 a dlouho se ještě o něm vyprávělo. Byl zapsán i v obecní kronice a není bez zajímavosti si jej připomenout.
V té době se opravovala naše škola a u budovy byly uloženy dlouhé žebříky. Záložna bývala v prvním patře hostince u Škorpíků (dnešní budova OÚ), jak uváděl poutač na budově. To neušlo pozornosti cizích návštěvníků hostince, kteří v tom viděli svoji příležitost.
V noci přijeli autem, které nechali stát za rohem. Přinesli od školy žebřík, postavili jej k oknu v prvním poschodí, vymáčkli sklo a vlezli dovnitř. Jakmile nalezli v místnosti trezor, pokusili se jej otevřít. Dva pracovali na otevírání trezoru, zatímco třetí dole hlídal. V přízemí pod záložnou spal hostinský Vítězslav Škorpík. Jakmile se zlodějům podařilo trezor otevřít, vytáhli z něj přihrádku s drobnými penězi. Sypáním kovových peněz do připraveného pytle hostinského probudili. Ten se šel opatrně zadním vchodem podívat, co se venku děje. Když zahlédl k oknu záložny postavený žebřík a nikde nikoho, vzal žebřík a chtěl jej odnést. Jakmile to spatřil hlídač, udeřil hostinského do hlavy tak, že se svalil i se žebříkem. Začal přitom volat o pomoc takovým hlasem, že se v krátkosti seběhli lidé
z okolních domů.
Vylekali se také zloději u trezoru, kteří se snažili dostat k papírovým bankovkám. Když vyhlédli z okna a spatřili dav lidí dole na ulici, snažili se utéct. Při seskoku si však jeden z nich zlomil nohu a zůstal ležet na zemi. Když už si lidé mysleli, že zraněného zadrží, vyskočil z úkrytu hlídač, vystřelil dvě rány do vzduchu. Poté se všichni rozutekli. Hlídač vzal na záda raněného, odnesl ho za roh do auta a odjeli.
Při ohledání místa druhého dne bylo zjištěno, že k bankovkám se naštěstí zloději nedostali, i když trezor poškodili tak, že již nebyl k potřebě. Zůstal zde i pytel s drobnými mincemi. Část jich byla rozsypána po zemi, jak je zloději sypali za tmy do pytle.
V období protektorátu si krást nikdo nedovolil. Následoval by okamžitý a tvrdý trest.
V období socialismu zase kradli všichni, ale nikomu nic nechybělo.
Rozsah krádeží v současné době nemá u nás obdoby. Ale to bude asi tím, že pachatelé neznají desatero, neboť jsou nevěřící. Necítí se proto vinnými a nejsou ani po zásluze potrestáni.
Informační list pro obyvatele obce Silůvky, číslo 6–8 (40–42), ročník 4, červen–srpen 2002, str. 6.