Již v době stěhování národů před dvěma tisíci roky byla naše země protkána sítí cest, které umožňovaly spojení s okolím, ať již za účelem obchodu (solná stezka), kultury (poutě a procesí), válečných tažení i přirozené migrace obyvatelstva. Jejich trasy a význam byly známy od nepaměti a mnohé z nich se aspoň v některých úsecích zachovaly dodnes.
Je nasnadě, že blízkost takových cest přinášela lidem prospěch, ale někdy také utrpení. Trasy cest byly přímočaré, bez ohledu na reliéf krajiny.
Přímo Silůvkami procházela „Rajhradská silnice“, spojující klášter v Rajhradě s klášterem v Třebíči, přes Syrovice, Silůvky, Hlínu, kde se napojila na cestu „Panonskou“. To je dnešní silnice přes Karlov, jdoucí z římské provincie „Panonie“ (dnešní Maďarsko) až ke břehům Rýna. V úseku Zbýšov, Hlína, Pohořelice sloužila formanům k přepravě uhlí ze Zbýšova do cukrovarů v Pohořelicích a Židlochovicích. Zřízením železnice její význam upadl.
Tuřanka je cesta, po které chodívalo procesí od roku 1622 z Ivančic, přes Silůvky, Ořechov a Modřice do Tuřan. Naposledy se tak stalo roku 1947. Dnes je tato cesta od sv. Jakuba přes Martály, Špíry, Dobřínskem a Obecníky téměř neprůchodná.
Naše vesnice byla též spojena s okolím polními cestami vedoucími přímo do sousedních vesnic. Na mnoha místech byly tyto cesty za staletí užívání zaříznuty do terénu hlubokými úvozy. Jedním z nich je úvoz mezi Zahumenicemi a Klínkem. Takové úvozy jsou dosud patrné u silnice ze Silůvek do Tikovic. Přes Široké a Jezovity se jezdilo do Mělčan, přes Poloudělí a Okloky do Bránic, kolem Šatavy do Prštic, Šlapanskem a Kobylkami do Dolních Kounic. Tudy chodívali silůvští po dlouhá staletí robotovat kounické vrchnosti a děti ze Silůvek a Prštic do měšťanské školy. Jako poslední vznikly cesty do jednotlivých polních tratí i do lesů v okolí vesnice.
Železnice postavená v letech 1868–1870 přerušila důležitou cestu z Mělčan přes Okloky na Hlínu a ze Silůvek ke Hlíně a do Kravího dolu, kudy se honíval dobytek na pastvu (k tomu se ještě vrátíme v některém z příštích čísel).
Na křižovatkách nejznámějších cest stávaly kvůli orientaci Boží muka, kapličky, kříže, nebo alespoň památné stromy. Někdy také kameny se znakem panství. V naší obci se téměř všechny zachovaly dodnes.
V našem katastru bývala nejvýznamnější křižovatkou polních cest křižovatka u kapličky sv. Trojice na Vývozech (u hřbitova).
Všechny cesty bývaly prašné, za mokra velmi blátivé a nesjízdné. Mnohé úseky musely být nákladně udržovány, zvláště brody, nebo mosty. U brodu přes Šatavu u dnešní školy se vybíralo mýto. Dům č. 16 (Pavel Rusek) býval mýtním domem.
Problémem polních cest bývaly též dlouhé a hluboké úvozy, pokud do nich vjely povozy z obou stran současně – jeden z nich musel vycouvat. Na jaře pak byly tyto úvozy dlouho zaváté sněhem až do doby setí a rolníci nemohli do polí. Proto byla údržba a sjízdnost obecních cest jednou z prvních starostí obecních radních a významnou položkou obecního rozpočtu.
Za vlády Marie Terezie (1740–1780) se začínají budovat císařské silnice, přímé, sjízdné koňmi za každého počasí. Nám nejblíže byly „císařské“ z Brna přes Rajhrad do Pohořelic a z Brna přes Kývalku do Velké Bíteše.
Po zrušení roboty (1848) se od roku 1850 začínají budovat také okresní silnice. První silnice přes obec jdoucí od Moravských Bránic k Tikovicím se stavěla roku 1888 a byla postavena zhruba po trase původní cesty. Potok na Oklokách byl překlenut mostkem, přes Šatavu u školy byl postaven most z kamene a železa. Silnice byla štětovaná a štěrkovaná, sjízdná za každého počasí. Silnici lemovaly po obou stranách příkopy a aleje stromů. Ze Silůvek k Tikovicím javory, k Moravským Bránicím jabloně a hrušně.
„Panonská cesta“ – silnice přes Karlov byla zpevněna již po roce 1750, kvůli dopravě uhlí.
V roce 1901 se staví silnice k železniční stanici, kde dříve býval hluboký úvoz vymletý vodou tekoucí při deštích až od Hlíny. Ta byla svedena při stavbě dráhy tunelem na Prachatičky. Tato silnice měla pokračovat až na Hlínu. Byla již vytyčena, ale prštičtí radní pozvali komisi na zámek v Pršticích, kde náležité pohoštění mělo za následek změnu projektu a silnice se stavěla z Prštic na Hlínu.
V roce 1909 se staví silnice do Prštic kolem rybníka Žabince. Tehdy ještě stávala panská stodola vedle domu čp. 195. Té se vyhýbalo a proto jsou mezi domy čp. 27 (p. M. Zoufalá) a čp. 201 (p. Čiháček) tři prudké zatáčky.
Jako poslední se stavěla v letech 1939–1940 silnice ze Silůvek do Mělčan spolu s regulací potoka Šatavy.
Tím bylo dokončeno silniční spojení naší obce s okolím, kromě té nešťastné Hlíny. Dnes, při jízdě neudržovanou cestou vidíme, jak je silnice zapotřebí.
Trasy všech okresních silnic na katastru Silůvek jsou vedeny optimálně vzhledem k terénu a směrování budovaných silnic. Všechny tyto silnice byly postupně upraveny jako bezprašné. Od roku 1957 se započalo s jejich asfaltováním. Od roku 1959 předčil počet motorových vozidel na silnicích a cestách počet koňských povozů, které po staletí křižovaly náš kraj všemi směry a měly v naší vesničce svůj domov.
Vstupem zemědělců v srpnu 1957 do JZD a následným scelením pozemků do větších celků došlo k rozorání původních cest. Byla vybudována nová cestní síť umožňující přístup rozměrným strojům na kterýkoli pozemek. Původními úvozy by dnes žádný kombajn neprojel. Cesty byly napřímeny, jejich povrch urovnán, oset trávou a uválcován. V roce 1975 byla cesta od hřbitova k letišti na Tikovských zpevněna štěrkem a asfaltována.
Všechny nové cesty byly zmapovány a v terénu osádovány. U cesty ke Hlíně byla vysázena v roce 1975 alej 50 lip.
Nové cesty jsou vedeny tak, že mohly být zrušeny dva přejezdy železniční tratě se závorami, u nichž se dříve dlouho čekávalo než projel vlak. Staré cesty, kterých nebylo více zapotřebí byly zrušeny. Bohužel ne všechny cesty jsou od sloučení družstva řádně udržovány, mnohé dokonce zarůstají trním a jsou nesjízdné. To proto, že jsou málo využívané stále se zmenšujícím počtem pracovníků v zemědělství a jejich povozů.
Za soukromého hospodaření to bývalo poněkud jiné. Denně nastupovalo na pole nejméně 350 pracovníků, kteří využívali kromě polních cest také celou řadu pěšin. Ty se rozbíhaly na všechny strany kolem vesnice. Lidé je dobře znali a dovedli využít zkrácené cesty za svým cílem. Dnes už jsou užívány jen některé z nich, tak do les na houby.
Tak se svět mění a lidé s ním. Kde jsou ty časy, kdy se nebylo našim předkům zatěžko jít pěšky podívat v listopadu 1839 do Rajhradu na první vůz bez koní – parní lokomotivu, nebo jít do Brna na trh s putnou třešní na zádech. Chodilo se pěšky také na pouť do Mariazell, týden tam a týden zpět. Nejenom koňmi, ale také s kravami se vozila řepa do cukrovarů do Oslavan, na Zastávku i do Židlochovic. Ještě naše generace denně docházela do měšťanské školy v Dolních Kounicích.
Dnes jsou k dispozici vlaky, autobusy i osobní auta nebo motocykly a jízdní kola. Cestujících stále přibývá ať už jakýmikoli dopravními prostředky. Avšak úloha silnic a cest zůstává stále nezastupitelná.
Informační list pro obyvatele obce Silůvky, číslo 11 (33), ročník 3, listopad 2001, str. 10–13.