Jestliže pes je znám od nejstarších dob jako pomocník člověka při lovu zvěře a střežení obydlí, byl to kůň, kterému pro své nenahraditelné služby člověku náleželo v úctě po Bohu hned první místo. Nejen v přepravě osob na svém hřbetě, v dobývání válečné slávy, ale hlavně proto, že pomohl rolníkovi svou silou pomocí pluhu dvakrát do roka obrátit celé popluží, celý katastr. Tím byl dán základ k získání úrody k obživě lidského společenství po všechny věky.
Víme, že Přemysl oráč byl povolán na trůn z pole Královského ve Stadících od pluhu. Je skutečností, že sv. Václav jezdíval na koni ve svém rodišti na Stochově. Kdo by neznal příběh Horymíra jak unikl svým věznitelům z Vyšehradu když na svém věrném Šemíkovi zdolal hradby a uháněl k Neumětelům. Jmenujme Žižku, Jiřího z Poděbrad a celou řadu dalších hrdinů naší vlasti, kteří na svých koních na těch nejčestnějších místech vlasti sedí dosud. Svatý Václav i po 1100 letech. Bohužel, náš první prezident T. G. Masaryk byl posledním z nich. Jezdíval v Lánech, sousední vsi Stochova, rodiště sv. Václava. Díky našim spisovatelům známe Jana Cimburu, rolníka z Putimi, na jehož náhrobním kameni tam na hřbitově u kostela čteme nápis:
„Zemřelému v Pánu, Cimburovi Jánu
postavili nyní, kříž ten jeho syni.
Byl to sedlák silný, bohatý a pilný,
rád měl v žití shoně lidí a pak koně“
Lidé mají své náhrobní kameny, pomníky. I když jim nezajistí nesmrtelnost aspoň vyvolají vzpomínku těch živých. Co však koně. Jejich údělem bylo hned od narození učit se návykům těch dospělých koní aby až vyrostou, byly platnými pomocníky člověka, pána i ošetřovatele, jemuž svěřili do rukou svůj osud. Kdyby ty koně jen mohli o sobě vyprávět. Jaké měli ustájení, jak byli krmeni, ošetřováni a okováni, zda jim netlačily postroje, jestli netrpěli žízní. Jak byli nuceni do práce, za každého počasí, někdy i unavení a nemocní, pocítili krutost karabáče a nevlídného zacházení. Polaskání a poplácání bylo spíše vzácnější.
Lidé i koně mají svou povahu jako všichni živí tvorové. Tou se projevují v prostoru a čase, který je jim dopřán během jejich života. Po smrti však jen zapomenutí a nevděk přichází. Náhrobní kameny prozradí aspoň jméno a věk zesnulého, avšak kůň, nepostradatelný pomocník zemědělce, je ceněn jen za života, pokud dobře slouží.
Jen stěží bychom spočítali koně, kteří během staletí překročili práh u vrat rolníkova domu, ale víme, že před násilnou kolektivizací (genocidou venkova) jezdilo po našich silnicích a cestách daleko více koňských povozů, než motorových vozidel. A nejen to, ale všechny stroje a nářadí bylo vyráběno tak, aby koně mohli být do něj zapřaženi a posloužilo svému účelu.
Pokusme se popsat tu tažnou sílu koně zemědělců na konci jejich soukromého hospodaření roku 1957. Jsme již poslední pamětníci a za několik roků již nebude nikoho, kdo by o této přeměně venkova mohl podat své svědectví. Tato vzpomínka bude jen malým zadostiučiněním těm, kteří společně s námi orali tu dlouhou brázdu přežiti lidských generací a dědictví našich otců.
Nutno připomenout, že původní koně zemědělců odcizila všem rolníkům Rudá armáda při osvobození obce v dubnu 1945. Po jejich odchodu zůstali v obci jen 4 staří a nemocní koně. Úkolem rolníků hned po válce bylo proto sehnat kdekoli náhradní koně, neboť jaro toho roku přišlo brzy a bylo třeba obdělat pole. Některé koně dodala naše armáda, jiné UNRRA ze zahraničí, ale nejvíce koní si obstarali rolníci sami, odkud to jen bylo možné.
Tak se počet koní během roku znovu doplnil a dupot jejich kopyt i drkotání ráfových vozů po štěrkových silnicích prokazoval, že ve vesnici opět pulsuje život. Nebyli již sice rychlí koně pro hasiče u Jakšů a Škorpíků čp. 22, ani selská jízda. Do pluhů, vozů a zemědělského nářadí byla tažná síla zajištěna.
A koně opět sloužili. Dovézt 4 fůry obilí od Kounic znamenalo ujet žebřiňákem 40 km. Nebo zorat 2 míry pole pluhem bylo též tolik jako ujít pěšky ještě kus za Mikulov. Na počasí, dotírání obtížného hmyzu se nebralo zřetele. Dobří koně dávali rolníkovi záruku úspěšného hospodaření, ale též možnost si přivydělat i povoznictvím, zvláště u rolníků s menší výměrou půdy.
Žádný rolník ani po 50 letech nezapomněl jména svých koní, jejich velikost, barvu srsti, stáří i vlastnosti. Ale dnes se již nepodařilo tyto údaje získat v rámci celé vesnice a proto údaje o každém rolníkovi budou jen velmi stručné.
Kdo by neznal koně Matějě Vašulína spolehlivé a věrné, zvláště tu mladou hnědku kobylku, která ještě dlouho i v JZD sloužila svému ošetřovateli.
Záděrovi čp. 17 a Světlíkovi čp. 20 měli lehčí koně, naopak u Záděrů čp. 21 polotěžké, aby zvládli velké množství práce na jejich statku. U Škorpíků čp. 22 měli valacha a kobylu, od které odchovávali hříbata. U Vaška Dobrovodského čp. 25 a Jendy čp. 35 měli drobnější houževnaté koníky, kteří lehce zvládli své úkoly. Stanislav Zoufalý čp. 27 měl koně těžké, dobré tahouny. U Škorpíků čp. 28 a Dobrovodských čp. 33 měli středně těžké valachy, starší, spolehlivé. Zoufalý Václav čp. 31 měl pár hnědáků, krásných koní, na kterých si velmi zakládal. Jezdíval s nimi Laďa Mikulášek. U Záděrů čp. 29 měli bělouše Ivana, silného dobrého koně a hnědého valacha do páru. Zoufalý Eduard čp. 30, měl jen jednoho koně a také Šalplachtovi. U Slavíků čp. 38 měli 2 koně Rigu a Rénu. Pár dobrých tažných koní byl u Jelínků čp. 44. S těmi se jezdilo k „Asendě“, k odvodům s branci, buď do Rosic, nebo do Ivančic. Vyskočil Josef měl pár koní – valacha a vranku. U Škorpíků čp. 46 měli vraníka, Kníže se jmenoval a valacha frontového po Rudé armádě, jménem Bolšan. U Ptáčků a u Světlíků čp. 50 měli smíšené páry. Středně těžké valachy a těžké chladnokrevné klisny, zvláště Světlíkova Fuksa byla jedním z nejtěžších koní ve vsi. Jakšovi měli střední koně, kobylu Cílu a valacha. Pipal Tomáš čp. 52 měl jednoho krásného koně, se kterým jezdil v samotě. Škorpík Josef čp. 55 měl dva těžké valachy, dobré tahouny. Však měli plno práce a nejvíc polí u Mělčan a Kounic. U Záděrů čp.59 měli pár středních koní, valachů. Prax Josef čp. 62 měl jednoho drobnějšího koně, kterého spřahal s krávou, a také Matěj Hodovský měl středního hnědáka, kterého spřahal, tomu ale kráva nestačila s krokem na daleká pole Hodovských u Kounic.
Podpisem přihlášky do JZD vnáší soukromý zemědělec do společného hospodaření nejen půdu, ale též živý a mrtvý inventář, z něhož nejvýznamnější byli nepostradatelní koně. Vedení družstva postupně stavy koní snižovalo, Nejvíce hned v roce 1958, kdy na jatky do Brna bylo odvedeno 12 z původních 47 koní. Poslední družstevní tažní koně zůstali u Rudolfa Jelínka čp. 44 a Jana Dobrovodského čp. 35.
Současně s koňmi vyhynuli i přítulní chocholoušci, přehrabávající celou zimu čerstvé kobyláky na silnicích. Stejně se snížil počet vlaštovek, které mívaly svá hnízda ve chlévech a maštalích a svým příletem oznamovaly hospodáři nejen příchod jara, ale také svým švitořením i každé nové ráno.
Tento popis koní Silůvských rolníků by nebyl úplný, aniž bych se zmínil o těch příjemnějších zážitcích rolníků s koňmi po dobu jejich soukromého hospodaření. V zimních měsících se jezdívalo se sáněmi na „Šlitáž“. To se koně s parádními postroji opatřenými rolničkami zapřáhli do saní na jejichž dně byly nahřáté cihly aby nezáblo do noh a vyjelo se po silnici na objížďku, někdy na celé půldne. Za přáteli do sousedních obcí, za zábavou, nebo jen tak do přírody tiché, spící pod sněhovým příkrovem. Jen zimomřivé vrány a četné stopy zvěře prozrazovaly, že i v zimě zde pulzuje život.
Přes léto se zase jezdívalo na trhy do měst buď lehkými vozy košiňáky nebo na bryčkách. A nejen na trhy; ale také na poutě, hody nebo jenom do mlýna semlít žito na chléb a pšenici na vdolky a koláče. Jezdívalo se koňmi s obecním kočárem také pro pana doktora k nemocnému a ještě častěji pro důstojného pana faráře, který býval dříve na vesnici velmi častým hostem. Koně posloužili též při první a poslední službě člověku. Tou první byly křtiny novorozeněte ve farním kostele sv. Jiří v Tikovicích, a tou poslední převoz zesnulého z domu smutku na posvěcené pole hřbitova. Zvláště pokud se pochovávalo do vzdálených Tikovic. Tak bychom mohli vzpomínat a psát o našich koních, o jejich vlastnostech, osudech, nevyjímaje humorné historky na téma člověk a kůň. Ale snad někdy příště.
Informační list pro obyvatele obce Silůvky, číslo 2 (53), ročník 6, říjen 2002, str. 6–9.