Od dávných dob křižovaly naši zem staré zemské stezky. Solná, Jantarová, Trstěnická, Panonská. Až v Tereziánské době se začínají stavět první císařské silnice.
Byly sjízdné za každého počasí a koňská spřežení na nich umožňovala dopravu mezi jednotlivými městy.
V listopadu 1839 byla uvedena do provozu železná dráha Císaře Ferdinanda z Vídně do Brna, první v českých zemích. Mnoho našich občanů této události s nadšením přihlíželo v nedalekém Rajhradě, kam neváhali vážit svoje kroky. Neboť vůz bez koní, který urazil cestu z Vídně do Brna a zpět během jednoho dne stálo za to shlédnout.
O třicet let později buduje Monarchie další železnou dráhu mezi Vídní a Brnem, přes Hrušovany nad Jevišovkou, členitým terénem s velkými mosty a tunely, přes které Císař František Josef I. tak rád jezdíval. Dráha tehdy sloužila hlavně k přepravě vojska a města ani vesnice o ni neměla valný zájem, proto se jim také vyhýbala.
Když však bylo v Silůvkách dráhou vykoupeno 12 ha pozemků a slušně za ně zaplaceno, nabídli místní zemědělci i domkaři pomoc při stavbě dráhy, vydělali si další peníze a tak se stala dráha dobrodiním pro obec, jakého dosud nebylo pamětníka.
Rolníci si totiž za peníze získané od dráhy nakoupili od sousedních obcí, hlavně z Mělčan 178 ha polí, postavili 50 nových domů a získali 42 pracovních míst na dráze pod penzí.
Dráha zcela změnila dosud poklidný život obyvatel naší obce. Tito, živíce se dosud výhradně zemědělstvím, začali někteří dojíždět za prací do Brna.
Zemědělci posílali dráhou svoje produkty: mléko, med, povidlí, ovoce až do Vídně. Cukrovou řepu pak do cukrovarů.
Nádraží nabývalo rychle na významu a proto rozhodli radní vybudovat v roce 1900 k nádraží silnici, která nahradila hluboký úzký úvoz.
Také byla postavena nová hospoda u nádraží, kde nalezli příjemné prostředí lidé čekající na vlakový přípoj, rolníci z okolních obcí, kteří v chladném podzimním počasí přiváželi cukrovku do vagónů a čekali v dlouhé frontě, než náklad složí. Hostinec také přilákal mnoho hostů ze širokého okolí, v letní sezóně zde zněla hudba orchestrionů, hrával se kulečník a hosté se občerstvovali po vycházkách do okolních krásných lesů.
Dráha však přerušila cestu, kudy se honíval dobytek na pastvu do Kravího dolu. Dráha chtěla postavit cihlový most na Klínkách, avšak místní radní odmítli z obav, že se s dobytkem zřítí. Proto byla cesta vedena oklikou přes závory.
S výstavbou dráhy byl dovezen také akát, který byl vysazován na četné náspy a zářezy v terénu, kvůli zpevnění zeminy. Akát zdomácněl tak, že časem jím byly zalesněny i výsušné obecní pastviny na Štikově a Oklokách a roste tam dodnes.
V roce 1912 projížděl dráhou přes Silůvky sám Císař František Josef I. ve zvláštním proskleném vagónu. Téměř všichni občané se shromáždili na nádraží a toužebně očekávali přijíždějící vlak od Moravských Bránic. Při průjezdu nádražím pak provolávali „Sláva císaři Františku Josefovi“ a mávali mu na pozdrav. To byl tehdy nejslavnější den našeho nádraží.
Za první světové války nastal na dráze útlum. Jak v osobní, tak i v nákladní dopravě.
Se vznikem republiky a budováním brněnských továren narůstá doprava po železnici každým rokem. Ze sedmi okolních obcí přicházelo denně k vlakům mnoho cestujících, které je odvážejí hlavně do Brna.
Těmto vlakům se říkalo: Dělník, Omnibus, Školák apod. Také nákladní doprava na třetí koleji byla vytížena dopravou uhlí, řepy, cukrovarských řízků, hnojiv, dřeva i stavebního materiálu.
Sto roků jezdily po dráze parní lokomotivy řady 434, i těžké stroje 556. Od roku 1950 i první motorové vlaky. V roce 1974 byly parní lokomotivy nahrazeny naftovými stroji.
Nejvíce zboží i cestujících přepravila dráha v letech 1950–1980. V této době bylo rozšířeno nádraží a vyměněn celý železniční svršek. V roce 1970 probíhaly oslavy 100 roků dráhy.
Od osmdesátých let se přestává vozit řepa a také uhlí. Nákladní doprava je poté zrušena.
Ubývá i cestujících, kteří jezdí stále více autobusy.
V roce 1996 se dokonce mluvilo i o zrušení trati jako nerentabilní.
Posledním přednostou stanice byl Oldřich Smejkal čp. 111.
Dnes je stanice pouze zastávkou bez křižování vlaků. Prostřední kolej byla zrušena. Na nádraží se jen v omezenou dobu prodávají jízdenky.
V roce 1995 si nákladní nádraží pronajala firma „Madrev“ z Hlíny, která tam provozuje manipulaci a nakládku dřeva z okolních lesů.
Drážní náspy z obou stran nádraží mohou též zabránit povodním v obci, neboť propustky pod nimi jsou utopeny, z větší části zaplaveny a zbylý průtočný profil je tak malý, že povodeň z té strany nehrozí.
Naše železniční stanice bývala vždy hezky upravena. Nádražní budova měla čp. 75 a kromě hradla, kanceláře a čekárny zde byl i byt výpravčího.
O nádraží v Silůvkách a životě jejich obyvatel napsal knihu „Idyla stanice Třešňůvské“ spisovatel Viktor Kamil Jeřábek, který učil na naší škole v letech 1881 – 1887.
Léta běží a letos je tomu již 131 roků, co po železné dráze projel první vůz bez koní. A nikdo by ty vlaky už nespočítal. Nádraží patří k vesnici, stejně jako její obyvatelé. Je svědkem mnoha událostí i osudů lidí, kteří kromě cesty do práce zde zažili někdy radostné shledání, ale také bolestné loučení.
Nechť je naše nádraží stálou branou do světa, za prací i za zábavou a poučením, a hlavně místem těch radostných shledání.
Informační list pro obyvatele obce Silůvky, číslo 5 (27), ročník 3, květen 2001, str. 6–8.