Chléb náš vezdejší byl znám již v době Kristově a v průběhu věků se stal nenahraditelnou potravinou lidských pokolení, až do dnešních dnů.
I v naší vlasti tomu není jinak. Rolník od pradávna oséval pole, aby sklidil úrodu, která mu umožnila přežít.
Čerstvý vonící chléb na stole mu byl odměnou za celoroční namáhavou práci. Ne vše se může zvládnout jen holýma rukama, zvláště ne sklizeň obilí. Máme ještě v čerstvé paměti, jak naši dědové a babičky požínali obilí srpem, stavěli mandele, sváželi do stodol a poté mlátili cepy.
Vývoj však přinášel nové způsoby sklizně i výmlatu zrna.
1 kosa nahradila práci 6 srpů, 1 žací stroj práci 10 sekáčů kosou.
1 mlátička poháněná žentourem nahradila 4 mlatce s cepy.
Po roku 1870 nastává éra mlátiček, trvající 100 roků, až do násilné kolektivizace rolníků.
Mlátící soupravy vyrábí několik firem: bratři Smrčkové, bratři Galusové, firma Ježek, firma Hofer Schranz, také firma Wichterle & Kovářík.
Mlátičky mají různý výkon, který se měří šířkou mlátícího bubnu v palcích (1 palec = 2,5 cm) od šířky 18 palců, až po 60 palců (posledním typem jsou kovové MA 90 určené již pro JZD). Jsou buď lištové s 1200 otáčkami bubnu za 1 minutu, nebo zubové s počtem otáček bubnu 1180. Jsou na spodní a horní mlat. Jsou jedno až trojčističky.
Bývaly i ruční – lidomorny, kdy točili klikou 4 muži, dále poháněné žentourem – párem koní nebo volů, benzínovým motorem a od zavedení elektřiny v roce 1926 elektrickým motorem.
To umožnilo zcela jinou technologii sklizně obilovin.
Obilí se sváželo z polí přímo k mlátičce. Po vymlácení se zrno uložilo na sýpku, sláma na mlat, plevy a úhrabky do párníku (kůlna vedle stodoly).
Až do roku 1900 se mlátilo v naší stodole převážně cepy, dále mlátičkou (18 palců) poháněnou žentourem – to bylo v letech 1900 – 1914 – jednočističkou.
V roce 1926 koupil otec od firmy Wichterle & Kovářík mlátičku (24 palců) – dvojčističku. Tady už padalo zrní do pytlů, lisovala se sláma. Plevy se nosily košem ouhrabečňákem do párníku.
Obilí jsme měli čím dál více a bylo třeba je rychle a beze ztrát sklidit. Stovky mandelů bylo třeba vymlátit. Otec věděl, že nejlepší mlátičky v té době vyrábí firma Wichterle & Kovářík v Prostějově. Zakoupil proto roku 1936 mlátičku (26 palců) lištovku se spodním mlatem, trojčističku s trierem, čištění síty, větrem, klasnovačem a třídícím válcem, s výfukem plev. S výkonem 40 q zrna za 8 hodin, k ní nový elektromotor (102 kW), lis na slámu. Řemeny dodala firma Polický z Brna.
Mlátička byla dopravena vlakem na nádraží do Moravských Bránic, kde byla rampa na vyložení z vagónu. Odtud jsme ji přivezli koňmi domů. To bylo na jaře roku 1936. Byla uskladněna i s lisem v kůlně vedle stodoly. Má výrobní číslo 88381, to znamená, že firma Wichterle & Kovářík vyrobila dosud 88381 mlátiček všech velikostí.
V té době jsme ještě nevěděli, jaký pohnutý osud čeká mlátičku rolníka Františka Škorpíka ze Silůvek čp. 46 za 67 roků její existence v domě.
Nebylo mi ještě 5 roků, když mlátička o žních v roce 1936 pohltila první obilné klasy. Vím, že sousedé se chodili tenkrát dívat, jak se čisté a vytříděné zrno sype do pytlů. Ve slámě nezůstalo ani zrníčko, výkon byl obdivuhodný, zrno bylo jako přebrané a nebylo třeba jeho dalšího ošetření.
Tak probíhaly žně a výmlat obilí v našem domě nerušeně od roku 1936 přes 2. světovou válku až do roku 1950. Již od roku 1945 dělal jsem mlátičkáře, zatím co otec svážel k mlátičce koňmi obilí.
V roce 1950 se začínají zakládat JZD a zároveň „vykupovat“ stroje od zemědělců. Nám vykoupili mlátičku s motorem za 900 Kčs a mlátili na ní celé žně kovozemědělcům, až nám ji po žních půjčili za poplatek 500 Kčs za každý den. Neodbornou obsluhou a špatným zacházením mlátička velmi utrpěla. Roku 1952 byl otci zabaven veškerý majetek, poslán na 3 roky do Jáchymova a já do tábora nucených prací na neomezenou dobu s posudkem „návrat nežádoucí“. Bylo nám souzeno přežít.
Roku 1957 vstoupili zemědělci do JZD a mlátička se stala družstevním majetkem. Mlátilo se na ní každým rokem obilí ze záhumenků. Po celou tu dobu jsem se o mlátičku staral jako o svoji. Prováděl jsem údržbu, mazání, zakrýval plachtou před deštěm a řádně uskladňoval po výmlatu.
Po sloučení s JZD Mělčany jsem byl pověřen připravit mlátičku na výmlat cibulového semene (v zimě) statisícových hodnot, které se před tím drtilo a čistilo ručně.
Jinak sloužila mlátička dále k výmlatu záhumenkového obilí až do roku 1987. Od té doby se mlátí záhumenky kombajnem a mlátička už nebyla v JZD zapotřebí.
Na moji žádost mi JZD po 37 letech mlátičku vrátilo.
Po nutných opravách jsme mlátičku opět využívali k výmlatu obilí z naší záhumenky. Stal jsem se opět pečlivým mlátičkářem.
V jubilejním roce 2000 se její kola roztočila naposled. Utichl její veselý hukot a osiřelo místo, kde každého roku o žních obklopena lidmi měnila bohatou úrodu obilí na hojnost rolníkova stolu. A nikdy jsme díky ní nestrádali hlady. Voňavý chléb a kypré buchty nám na stole nikdy nechyběly.
Mám za to, že po 64 letech služeb si zaslouží důstojného ošetření, uskladnění a dokonce obdivu těch, kterým bude dopřáno naši milovanou a ctěnou mlátičku spatřit vlastníma očima.
Zdeněk Škorpík