Jsem ze starého zemědělského rodu Škorpíků, který sice má své kořeny na Českomoravské vysočině, ale od roku 1654 obývá půllán v obci Silůvky.
Jak známo, rolník byl od pradávna spjat s přírodou, znal její zákonitosti, užíval jejích darů obnovitelných zdrojů a toto přirozené prostředí všech druhů ani svým pluhem, ani kosou příliš neovlivnil.
Jinak je tomu dnes. Násilná kolektivizace rolníků v obci započala v roce 1950 a mě zastihla jako 18 letého mládence, který se chystal v brzké době převzít hospodářství s 18 ha polí a 5 ha lesa po svém otci, jak tomu bývalo v našem domě po staletí pravidlem. Místo toho však byl otec označen za kulaka, odsouzen na 3 roky do Jáchymovských dolů, byl mu zabaven veškerý majetek a já byl poslán do vojenských táborů nucených prací PTP také pod zem s posudkem „návrat nežádoucí“ na neomezenou dobu. Bylo nám dopřáno tyto pro naši rodinu velmi zlé časy přežít.
Po návratu z těchto míst jsme jako bezzemci byli úřady donuceni vstoupit do JZD. Tam jsem jezdil nejprve s koňmi, zatímco politicky zdatné vedení JZD započalo s realizací velkovýrobních forem hospodaření. Do obce přijela skupina projektantů provádět hospodářsko-technickou úpravu půdy. Měli k tomu vydané směrnice a začali políčka slučovat do velkých honů a navrhovat novou cestní síť. To bez ohledu na vše ostatní. Jelikož ke své práci potřebovali také místního znalce, který znal všechny majitele pozemků, bonitu půdy i katastrální hranice, byl jsem navržen MNV, abych při realizaci HTÚP spolupracoval. Věděl jsem, jaký dopad může mít tato akce, hodnocená jen z jediného pohledu. Na okolí naší obce, na přirozené prostředí všeho, co se v katastru v té době nacházelo. A nebylo toho málo: vysoké stavy rozmanité zvěře, bohatá fauna i flóra, rozmanitost ovocných stromů, rybízoven v polních tratích, dostatek smíšených lesů. Ale též prudké svahy mělkých erozních půd, hlubokých úvozů i mokřin. I přes politováníhodný nezájem a nepochopení majitelů půdy, úřadů i techniků, byly nakonec v HTÚP realizovány všechny podnětné připomínky, týkající se jak možností využívat na pozemcích velkovýrobní technologie, tak uplatnit celou řadu vodohospodářských úprav včetně opatření proti záplavám, erozi půdy i zachování nejcennějších biokoridorů. To vše zdarma v rámci HTÚP. Pro úplnost zde uvádím některé z nich:
- Byla to velmi pečlivá delimitace půdy . Všechny svažité mělké půdy byly zalesněny (24 ha). Úrodnější, hluboké, ale svažité půdy zatravněny (2,45 ha). Mírně svažité mělké erozní půdy zterasovány a přeměněny na vinice (10 ha), na rybízovnu (2,5 ha) a na louky (5 ha).
- Byl vysázen stejný počet ovocných stromů, které byly z jednotlivých honů odstraněny. Stejně tak počet keřů rybízu. Navíc vysázena alej 57 lip při cestě z nádraží k CHKO Bobrava.
- Cestní síť volena tak, aby nesměřovala po spádnicích do centra kotliny, v níž leží obec. Suché poldry, jímače bahna a retenční nádrže stojí velké vodě v cestě. Protipovodňová opatření byla budována na 100 mm srážek za 24 hodin.
- Žádný z honů plošně nepřesahoval 20 ha, osevní postupy voleny tak, aby ve všech tratích byly zastoupeny rozmanité plodiny.
- Zahrádkářská osada byla zřízena v sousedství obce na 3,5 ha jinak nevyužité půdy a celkově oplocena s vlastním režimem provozu. Roztroušené chatky po katastru, kde se rozdělávaly ohně, střílelo se po všem živém ze vzduchovek, pobíhali volně psi a tropil se nadměrný hluk, byly zlikvidovány.
- Technologické postupy při pěstování hospodářských plodin se vyznačovaly tradičním využíváním agrotechniky s vyloučením nočních prací při orbě , sečení apod. S minimální aplikací chemických postřiků při hubení plevelů a škůdců.
- Nedopustilo se zakládat nepovolené černé skládky. Již dříve založené skládky byly odstraněny. Byl zaveden pravidelný svoz popela a domácího odpadu. Na stavební sutě byla vyčleněna jedna z erozních roklí.
- Všechny domy měly svoje jímky, popř. septiky, takže voda v potoce nebyla domovními splašky znečištěna.
Tento stav, kdy životní prostředí pro většinu živočichů v našem katastru zůstalo přijatelné však skončil v roce 1975, kdy došlo ke sloučení našeho JZD a já byl odvolán z funkce agronoma, při níž jsem zároveň vykonával funkci mechanizátora, vedoucího lesů a stavební skupiny. Bylo mi vytýkáno, že nejsem straník a že nedělám vše pro dosažení maximálních výnosů zvyšováním dávek umělých hnojiv velkoplošnou aplikací chemikálií proti plevelům a škůdcům apod. Výsledek se brzy dostavil, voda je kontaminována, zůstal poslední zdroj s pitnou vodou, ovzduší je znečištěno a jeden druh živočichů nebo zvěře po druhém se z přírody vytrácí.
Rovněž provoz motorových vozidel na 8 km silnic v našem katastru způsobuje kromě hluku a jedovatých zplodin smrt mnoha zajíců, ježků i dalších živočichů. Od roku 1958 totiž převýšil počet projíždějících motorových vozidel na silnicích v našem k. ú. počet koňských povozů a chodců. A střet každého živočicha s motorovým vozidlem jedoucím rychleji než 62,5 km/hod znamená jeho konec. Jsem již přes 40 roků Zpravodajem ochrany přírody a památkové péče. Stál jsem před 15 roky u zrodu časopisu ochránců přírody Veronica. Jsem též 40 roků dopisovatelem NSČ (Národopisná společnost československá). To vše bez nároku na jakoukoli odměnu. Naopak výsadbu stovek stromů, údržbu a opravy kulturních památek, ochranu památných stromů v našem katastru hradím ze svého. (Slzy do očí mi vehnal pohled na Ríšovu borovici u Podkomorské hájovny, jak se o ni nikdo nestará.) Mou největší odměnou je skutečnost, že památný strom, i jejich skupina nebo alej se na jaře znovu zazelená, že přírodu okrášlí po jejím probuzení tisíce květů, mnohdy i vzácných druhů, že i to zelené osení dá vznik úrodě a bohatému stolu, že skřivánek opět zazpívá nad našimi poli, že kukačka zakuká nám na pozdrav, že vlaštovičky opět zašvitoří v našem chlévě a uvítají se po dlouhé cestě s naším koníčkem a naší kozou, tak jak tomu bývalo, kam lidská paměť sahá.
Raduji se z toho, že při obchůzce okolím obce, již zdáli mě vítá památný kříž s upraveným okolím či kaplička zazáří bělobou, skrývající ve své historii mnohá tajemství. A kdo by se neradoval, potkáš-li na své pochůzce přírodou skotačící zajíce ušáky, pyšného bažantího kohouta svolávajícího své družky, i klidně se pasoucí srnčí rodinku. V hloubi lesa pak četné stopy říkající, že jeleni paroháči a houf divočáků není daleko. Celá příroda pulsuje životem. Dravci si z velkých výšek střeží svá loviště, datlové buší neúnavně do dutých stromů, v houštinách i na zemi můžeš spatřit skrytá hnízdečka, domovy našich zpěváčků, kteří ti nabízí na poli pět peněz, pět peněz, ve vlahém jarním lese pak oznamují „pršelo lilo, pršelo lilo“. I ti cvrčkové na mezích umí navečer krásně zahrát a kudlanka nábožná zaujme svým neobvyklým zjevem. S čiřikáním koroptví na polích a skupinkami chocholoušů přebírajících koňský trus na silnicích se již nesetkáme, jsem bohužel už pamětníkem. Mám radost z toho, že v ochraně přírody v celé její pestrosti nejsem osamocen, že máme celou řadu odborníků, kteří ze svých pozic ochranářů, redaktorů, přírodoznalců apod. pomáhají veřejnosti utvářet si na naši přírodu a její ochranu správný názor a dle svých možností jej naplňovat. Co ještě říci k mé činnosti v dlouhodobě zastávané funkci agronoma, jako ochránce přírody a památkové péče, dopisovatele NSČ – etnografa a nakonec kronikáře obce Silůvky, který jsem byl po 35 roků totality cenzurován a kritizován za to, že píši do kroniky jen o dění v obci, přírodě, či o počasí a jen málo se zmiňuji o nadšení lidu při oslavách Říjnové revoluce. Jsem přesvědčen , že jsem pro ochranu přírody, pro trvale udržitelný rozvoj nejen člověka, ale všeho živého, co má v přírodě své místo, učinil, co bylo v mých silách.
Zdeněk Škorpík, Silůvky
Článek vyšel v časopisu ochránců přírody VERONICA, číslo 5, ročník XVII., podzim 2003.