Promiňte, že popisuji historii staré vesnické hospody „Verandy“ trochu v širších souvislostech. Ale pro pochopení některých skutečností je to nutné. Popis je také psán více v historickém než románovém stylu, což trochu snižuje poutavost čtenáře.
Na podzim roku 1870 byla ukončena výstavba železné dráhy z Vídně do Brna přes obec Silůvky.
V té době byla již v provozu 31 roků severní dráha Císaře Ferdinanda přes Rajhrad a 14 roků dráha ze Segen Gottes (Božího požehnání) – dnešní Zastávky do Brna přes Střelice – tzv. uhelná cesta.
Pravidelné spojení s Brnem a Vídní mělo pro obec netušený význam. Nejen, že občané ze Silůvek začali jezdit za prací do Brna, ale též jich mnoho pracovalo na dráze samé. Říkalo se jim „ajzenpoňáci“ – železničáři. Však také ze všech stanic z Vídně do Brna byly Silůvky dráze nejblíže.
Romantická příroda kolem, tunely a železný most přes Jihlavku lákaly i samotného císaře Františka Josefa I., aby tudy jezdil. Byli jsme tehdy jedna velká monarchie, Rakousko-Uhersko a pohybu obyvatel nikdo nebránil.
Dráha posloužila i rozvoji obchodu, a tak Josef Škorpík začal v obci vykupovat mléko a denně je posílal vlakem do Vídně, stejně jako jiné zboží, ovoce, povidlí, med apod.
Stejně tak začali vídenští občané jezdit do Silůvek, v jejichž okolí nacházeli své uspokojení. Tak se naše nádraží stalo cílem nejen výletníků, ale i mnoha přespolních a povozů, které buď navážely zboží do vagonů, nebo je odtud rozvážely. Přibývalo také dělníků, kteří denně z okolních sedmi vesnic využívali vlaků k cestě do zaměstnání.
Všechny tyto okolnosti přímo vybízely k postavení hostince v blízkosti silůvského nádraží. Příležitosti se chopila rodina Škorpíků z č. 46, jejichž prvorozený syn Jan se narodil jednoruký, takže nemohl převzít hospodářství. Roku 1897 byl hostinec postaven a 32letý svobodný Jan Škorpík zde otevřel svoji živnost. Brzy však zjistil, že tato práce je nad jeho síly. Služba dlouho do noci, o nedělích a svátcích jej zmáhala a ani nebavila. Nakonec jej kumpáni naučili pít a po třech letech musel z hospody odejít.
Tu koupil v roce 1900 Rudolf Smrž z Nové Vsi. Spolu s manželkou Julií zde prožívali zlaté časy hospody. Rudolf Smrž byl vyučen řezníkem – zřídil při hospodě též porážku, čímž velmi zvýšil nabídku hospodské kuchyně. Hospodu vybavil i lednicí, kam se navážel led z k tomu účelu vybudovaného rybníčku na Loučkách. Zakoupili několik orchestrionů, zřídili kuželnu, letní zahradu a tak sezóny při hudbě, tanci a hrách byly stále úspěšnější. Přispěla k tomu i výstavba nové silnice od zvoničky na nádraží.
V době největší slávy se však vše obrátilo. V roce 1914 začíná 1. světová válka. Muže z vesnice povolali na vojnu, začala bída a hostů ubývalo, zvláště vídeňských. Nakonec i hostinský padl na frontě a vdova Julie jen vzpomínala na zlaté časy. Po skončení války převzal hospodu po staré matce Julii syn Rudolf Smrž s manželkou Františkou rozenou Jakšovou (č. 51). 21letý Rudolf se snažil po válce obnovit dobrou pověst hospody „Na verandě“. Nehrály jenom aristony celou řadu známých melodií a nepadaly kuželky pod rukama zkušených chasníků, ale byl zakoupen i hrací obraz, který hrál na melodii „Pes jitrničku sežral“ přímo v sále i v zimních měsících.
Vznikem republiky v roce 1918 však odpadli vídenští hosté a klientelu tvořili převážně dělníci z vlaků, již méně místní hosté a formani jedoucí kolem na nádraží.
Rudolf Smrž byl velkým vlastencem, členem Sokola a tak byl převážně selské hospodě na návsi „U Škorpíků“ velkým konkurentem. I za něj se ještě v nedělních odpoledních a večerech rozlévala kolem líbezná hudba aristonů a hluk kulečníků nebral konce. Však jsme tu také měli mistry v tom oboru. Někteří z nich tu až do smrti získali přezdívku „kulofik“.
Při výletech turistů z Brna „do neznáma“ byla právě restaurace „Veranda“ jejich častým cílem
Kulturní život na vesnici však není prožíván jen v hospodě, ale též v nových prostorách, sálech Sokolovny a Orlovny, kde jsou pořádány veškeré zábavy, hrají se divadla a mládež sportuje, chodí do cvičení.
Však bezstarostný život v míru je opět vystřídán útrapami světové války, kdy hosté u pultu mají zcela jiné starosti, než se oddávat zábavě a vysedávat u piva. Ale i tak přečkala hospoda 2. světovou válku, aby opět zasvitlo na lepší časy.
Brzy po válce vše nabíhá do svých kolejí. Ale ne na dlouho. „Vítězný únor“ v roce 1948 a s ním spojená likvidace soukromého podnikání vedly k zavření hospody „U Škorpíků“ a Rudolf Smrž, vlastenec, národní socialista a kandidát na starostu obce se nemohl smířit s událostmi, jež následovaly. 49 letého ranila mrtvice a stal se tak jednou z prvních obětí komunistické zvůle v obci. To byla rána, ze které se hostinec po 50 letech prosperity už nikdy nevzpamatoval.
Poté bylo z bývalé „Restaurace u Smržů“ zřízeno „Pohostinství u nádraží“ Dozněl kulečník i aristony.
Pohostinství bývalo potom pronajímáno zájemcům. Několik roků byla „hostinskou“ i Miluška Smržová, provdaná Smejkalová. Následovala p. Dvořáková ze Střelic, manželé Legátovi, p. Štěpánková Hedvika, p. Němec Emil. Až do roku 1990, kdy byl posledním hostinským p. Jindřich Stehlík z č. 137 Pod lípami.
V době totality bylo pohostinství užíváno hlavně ke konání schůzí všech organizací v obci, neboť v té době nebylo v Silůvkách jiné vhodné místo.Také myslivci zde konali po léta své „poslední leče“. Zastavovali se zde i stárci o hodech.
V posledních letech hostů ubývalo, i když zde měli možnost sledovat televizi a pivo nebylo tak drahé.
V roce 1990 bylo pohostinství zrušeno a je využíváno jako rodinný dům. Jen dosud patrný nápis „Restaurace“ připomíná kolemjdoucím pohnuté osudy této naší staré vesnické hospody.
Informační list pro obyvatele obce Silůvky, číslo 1 (35), ročník 4, leden 2002, str. 8–9.