Staré vesnické hospody bývaly kromě kostelů, radnic a škol místem, kde se nejčastěji setkávali místní i cizí hosté, aby si kromě občerstvení našli chvíli k příjemnému posezení, debatám i zábavě.
Bývalo i více hospod, z nichž každá prožívala svůj osud, dobu své slávy i zapomenutí.
„Obecní hospoda“ čp. 39 na návsi se nejvíce zapsala do mysli občanů, neboť od pradávna měla vliv na hospodářský i kulturní život obce. Zřídila ji vrchnost a fungovala do roku 1950, kdy byla komunisty zrušena.
Bývala původně přízemní. K roku 1850, kdy obecní rozpočet činil 236 zlatých přispívalo nájemné z obecní hospody 159 zlatými podstatně do příjmové částky obce.
Do roku 1848 musel hostinský vynalívat 6 sudů vína a 10 sudů piva panského, než mohl začít nalévat svoje. Po roce 1848 se dováželo víno koňmi z obce Perné u Mikulova, 38 km cesty. Jezdívalo se 4 x za rok, pro 36 věder. Později měla hospoda i svou lednici, kde se chladilo pivo i maso. Měla obsah 75 fůr ledu, který vydržel až do nového. Lednice je v čp. 46.
V hospodě za svitu loučí, později lamp se konaly taneční zábavy, divadla a právě zde o hodech mnohý z našich dědů našel svou lásku. Uprostřed sálu stával těžký dubový stůl pro radní. Je historický a nyní dožívá v čp. 227 na dvorku.
Roku 1897 byla hospoda koupena Tomášem Škorpíkem. Bylo přistaveno první patro, kde se pořádaly zábavy a divadla, výčep zůstal dole. Roku 1926 byla zavedena elektřina.
Postavením Sokolovny a Orlovny je kulturní život směrován sem a vrchní patro hospody je využíváno jako úřad, občanská záložna a byt.
Po svém zrušení roku 1950 je v hospodě zřízena průmyslová prodejna. V roce 1960 kupuje hospodu „Vývoj nábytkářského průmyslu Brno – Lidická“, jako sklad.
Roku 1976 koupilo bývalou hospodu JZD Ořechov. Bylo přistaveno sociální zařízení a z budovy se stala ubytovna JZD.
Tato nebyla po roce 1990 již využívána. Proto koupil budovu OÚ Silůvky, postupně po stavebních úpravách je sem přestěhován z bývalé pošty OÚ, pošta, a je zde místnost pro lékaře. V horním patře pak dva byty.
Roku 1900 je postavena v obci další hospoda blízko nádraží „Na verandě“, ale její vznik musíme popsat v trochu širších souvislostech. Je to nutné pro pochopení některých skutečností. Popis je také psán více v historickém než románovém stylu, což trochu snižuje poutavost čtenáře.
Na podzim roku 1870 byla ukončena výstavba železné dráhy z Vídně do Brna přes obec Silůvky.
V té době byla již v provozu 31 roků severní dráha Císaře Ferdinanda přes Rajhrad a 14 roků dráha ze Segen Gottes (Božího požehnání) – dnešní Zastávky do Brna přes Střelice – tzv. uhelná cesta.
Pravidelné spojení s Brnem a Vídní mělo pro obec netušený význam. Nejen, že občané ze Silůvek začali jezdit za prací do Brna, ale též jich mnoho pracovalo na dráze samé. Říkalo se jim „ajzenpoňáci“ – železničáři. Však také ze všech stanic z Vídně do Brna byly Silůvky dráze nejblíže.
Romantická příroda kolem, tunely a železný most přes Jihlavku lákaly i samotného císaře Františka Josefa I., aby tudy jezdil. Byli jsme tehdy jedna velká monarchie, Rakousko-Uhersko a pohybu obyvatel nikdo nebránil.
Dráha posloužila i rozvoji obchodu, a tak Josef Škorpík začal v obci vykupovat mléko a denně je posílal vlakem do Vídně, stejně jako jiné zboží, ovoce, povidlí, med apod.
Stejně tak začali vídenští občané jezdit do Silůvek, v jejichž okolí nacházeli své uspokojení. Tak se naše nádraží stalo cílem nejen výletníků, ale i mnoha přespolních a povozů, které buď navážely zboží do vagonů, nebo je odtud rozvážely. Přibývalo také dělníků, kteří denně z okolních sedmi vesnic využívali vlaků k cestě do zaměstnání.
Všechny tyto okolnosti přímo vybízely k postavení hostince v blízkosti silůveckého nádraží. Příležitosti se chopila rodina Škorpíků z čp. 46, jejichž prvorozený syn Jan se narodil jednoruký, takže nemohl převzít hospodářství. Roku 1897 byl hostinec postaven a 32 letý svobodný Jan Škorpík zde otevřel svoji živnost. Brzy však zjistil, že tato práce je nad jeho síly. Služba dlouho do noci, o nedělích a svátcích jej zmáhala a ani nebavila. Nakonec jej kumpáni naučili pít a po třech letech musel z hospody odejít.
Tu koupil v roce 1900 Rudolf Smrž z Nové Vsi. Spolu s manželkou Julií zde prožívali zlaté časy hospody. Rudolf Smrž byl vyučen řezníkem – zřídil při hospodě též porážku, čímž velmi zvýšil nabídku hospodské kuchyně. Hospodu vybavil i lednicí, kam se navážel led z k tomu účelu vybudovaného rybníčku na Loučkách. Zakoupili několik orchestrionů, zřídili kuželnu, letní zahradu a tak sezóny při hudbě, tanci a hrách byly stále úspěšnější. Přispěla k tomu i výstavba nové silnice od zvoničky na nádraží.
V době největší slávy se však vše obrátilo. V roce 1914 začíná 1. světová válka. Muže z vesnice povolali na vojnu, začala bída a hostů ubývalo, zvláště vídeňských. Nakonec i hostinský padl na frontě a vdova Julie jen vzpomínala na zlaté časy. Po skončení války převzal hospodu po staré matce Julii syn Rudolf Smrž s manželkou Františkou rozenou Jakšovou (čp. 51). 21 letý Rudolf se snažil po válce obnovit dobrou pověst hospody „Na verandě“. Nehrály jenom aristony celou řadu známých melodií a nepadaly kuželky pod rukama zkušených chasníků, ale byl zakoupen i hrací obraz, který hrál na melodii „Pes jitrničku sežral“ přímo v sále i v zimních měsících.
Vznikem republiky v roce 1918 však odpadli vídenští hosté a klientelu tvořili převážně dělníci z vlaků, již méně místní hosté a formani jedoucí kolem na nádraží.
Rudolf Smrž byl velkým vlastencem, členem Sokola a tak byl převážně selské hospodě na návsi „U Škorpíků“ velkým konkurentem. I za něj se ještě v nedělních odpoledních a večerech rozlévala kolem líbezná hudba aristonů a hluk kulečníků nebral konce. Však jsme tu také měli mistry v tom oboru. Někteří z nich tu až do smrti získali přezdívku „kulofik“.
Při výletech turistů z Brna „do neznáma“ byla právě restaurace „Veranda“ jejich častým cílem.
Kulturní život na vesnici však není prožíván jen v hospodě, ale též v nových prostorách, sálech Sokolovny a Orlovny, kde jsou pořádány veškeré zábavy, hrají se divadla a mládež sportuje, chodí do cvičení.
Však bezstarostný život v míru je opět vystřídán útrapami světové války, kdy hosté u pultu mají zcela jiné starosti, než se oddávat zábavě a vysedávat u piva. Ale i tak přečkala hospoda 2. světovou válku, aby opět zasvitlo na lepší časy.
Brzy po válce vše nabíhá do svých kolejí. Ale ne na dlouho. „Vítězný únor“ v roce 1948 a s ním spojená likvidace soukromého podnikání vedly k zavření hospody „U Škorpíků“ a Rudolf Smrž, vlastenec, národní socialista a kandidát na starostu obce se nemohl smířit s událostmi, jež následovaly. Ve 49 letech ho ranila mrtvice. To byla rána, ze které se hostinec po 50 letech prosperity už nikdy nevzpamatoval.
Poté bylo z bývalé „Restaurace u Smržů“ zřízeno „Pohostinství u nádraží“. Dozněl kulečník i aristony.
Pohostinství bývalo potom v dalších letech pronajímáno zájemcům. Několik roků byla „hostinskou“ i Miluška Smržová, provdaná Smejkalová. Následovala p. Dvořáková ze Střelic, manželé Legátovi, p. Hedvika Štěpánková, p. Emil Němec. Až do roku 1990, kdy byl posledním hostinským p. Jindřich Stehlík z č. p. 137 Pod Lipami.
V době totality bylo pohostinství využíváno hlavně ke konání schůzí všech organizací v obci, neboť v této době nebylo v Silůvkách jiné vhodné místo. Také myslivci zde konali po léta své „poslední leče“. Zastavovali se zde i stárci o hodech.
V posledních letech hostů ubývalo, i když zde měli možnost sledovat televizi a pivo nebylo tak drahé.
V roce 1990 bylo pohostinství zcela zrušeno. Jen dosud patrný nápis „Restaurace“ připomíná kolemjdoucím pohnuté osudy této naší staré vesnické hospody.
Informační list pro obyvatele obce Silůvky, číslo 6 (15), ročník 2, květen 2000, str. 5–6.